M. Hanuljak: „Možná to byl můj poslední zápas.“

K a d a ň / V s e t í n - Trhači se v třiatřicátém kole Chance ligy potkali s valašským klubem VHK ROBE Vsetín. Mezi tři tyče se po zhruba dvou měsících postavil zkušený Miroslav Hanuljak, se kterým jsme pro vás připravili pozápasový rozhovor.

Jak hodnotíte zápas se Vsetínem?

Já ani nevím co říct. Přijde mi to celé dokola pořád stejné. Dle mého děláme obrovské množství hloupých chyb, dostáváme se pod tlak u nás ve třetině a dopředu podle mě nic nemáme. Je to pak jen otázka času kolik nám tam napadá branek. Nevím, takhle to vnímám a je to samozřejmě špatné. Z mého pohledu jsem mohl nějaké góly chytit, minimálně ten v druhé třetině. Jeli dva na jednoho, jeden z hráčů to nahodil zboku a já to špatně vyrazil, tak ty branky víceméně jdou na můj vrub, ale bohužel tak to je. Udělal jsem chyby, ale nemyslím si, že by to úplně rozhodlo utkání se Vsetínem, mohlo se to však poté vyvíjet úplně jinak.

Přisuzujete to tedy onomu mládí kadaňského týmu?

Upřímně ani nevím, čím to je. Samozřejmě mládím a nezkušeností to bude, ale připadá mi, že děláme pořád ty stejné chyby dokola. U hokeje se prostě musí přemýšlet a není to jen o tom, jak je natrénováno nebo není, ale je nutné sledovat hru, koukat kolem sebe a reagovat na to. Samozřejmě chyby se dějí, každý je dělá a každý se snaží se z nich poučit. Když se stejná chyba stane podruhé, tak dobře, ale pokud jich uděláme deset totožných za jedno střetnutí a víme o tom, tak je to podle mě hokejová hloupost.

Nastoupil jste do utkání po delší době. Jak jste se cítil?

Já jsem se osobně cítil docela dobře. Fyzicky jsem v pohodě také. I na tréninku posledně to bylo v pořádku, samozřejmě herní praxe trošku chybí, jsou tam některé věci, které by člověk možná v nějaké chvíli, kdy je rozchytaný a chytá pravidelně, vyřešil jinak a lépe, ale jinak celkově jsem se cítil opravdu dobře.

Se Vsetínem se jednalo o poslední domácí duel. Vnímal jste ho jinak než jiné zápasy?

Určitě ano. Hlavně také z důvodu, že nevím, jestli hokej ještě budu hrát. Možná to bylo poslední klání, které jsem odchytal. Chtěl jsem, aby to bylo dobré a dopadlo co nejlépe. Osobně bych si přál vyhrát každý zápas, ale bohužel. I já jsem pro to mohl udělat více, ale nedopadlo to. Samozřejmě ano, poslední zápas sezóny, navíc doma a tak dále, ale hraje tam i roli to, že to mohlo být moje úplně poslední utkání - a to mě mrzí asi nejvíce.

Často si vyjíždíte za branku, abyste pomohl s rozehrávkou…

Snažím se o to. Podle mě je to v dnešní době, co se toho trendu gólmana týče, nechci říct základní věc, ale určitě věc důležitá. Brankáři dneska hrají hodně hokejkami a snaží se pomáhat hráčům. Můj názor je takový, že to může hodně pomoci i té hře, zrychlení nebo zjednodušení, nedostaneme se tolik pod tlak.

Čtvrtá branka tam padla poněkud nešťastně...

To byla jedna z těch, kterou jsem vzal na sebe. Přišla střela od mantinelu, kterou jsem, nechci říct, že nečekal, ale byl jsem spíš připravený, že to vsetínský hráč bude spíše nahrávat. Jeho nahození do brankoviště jsem následně špatně zpracoval a pak už přišla dorážka a samotný gól. Samozřejmě to byla moje chyba, že jsem to špatně přečetl a špatně zareagoval.

Z gólmanů jste nejstarší. Berete ostatní mladší brankáře tak, že je máte pod svými křídly a dáváte jim rady?

Přesně takhle to beru. Myslím si, že to celkem funguje, snažím se například Ríšovi pomoct, když jde do brány nebo když vidím na tréninku, že jsou situace, o kterých si myslím, že by se daly řešit lépe. Nechci ale dělat chytrého a říkat mu, jak by se vše mělo dělat, ale přeci jen jsem udělal chyb spoustu a přesně to je věc, ze kterých když se člověk poučí, tak se může zvedat a může být lepší. Ríša je mladý a má spoustu času se vyhrát a být špičkový gólman. Takže určitě to takto beru a zpětně bych byl rád, kdybych si mohl říct, že jsem mu trošku pomohl, aby se zlepšil a posunul se do lepších lig a klubů.

Po páté brance jste si sundal helmu. Co se vám stalo?

Vlítl mi led do očí. Protihráč jako pravák dostal puk na střed a naznačil, že půjde do bekhendového blafáku. V tu chvíli to strhnul a při té brzdě jsem už byl v pohybu do bekhendu. Byl jsem na kolenou a jak zabrzdil, tak všechen sníh z brzdy mi vlítl přímo do očí, takže jsem v podstatě na pár vteřin vůbec nic neviděl. Pak jsem si tedy akorát otíral obličej.

Vy každý den dojíždíte z Mostu. Vnímáte to jako dálku, že to není v rámci města nebo naopak?

Je to pro mě spíše kousek, protože jsem denně dojížděl na Kladno, což bylo zhruba sedmdesát kilometrů. Do Kadaně to je něco přes čtyřicet kilometrů. Vychází to tak na půl hodinky cesty, maximálně čtyřicet minut, když je provoz. Za mě je to úplně v pohodě a nemám s tím žádný problém, že bych ráno vstával pozdě nebo něco podobného. Hrál jsem i dál, ale kontakt s rodinou byl složitější, takže v tomto smyslu jsem určitě rád. I kvůli tomu jsem to před sezónou takto řešil, chtěl jsem už být doma a nebýt někde celý den na cestě a od rodiny.

Dva roky jste působil ve slovenské extralize. Jak hodnotíte tuto zkušenost ve vaší kariéře?

Pro mě to byla určitě velká zkušenost. Poznal jsem jinou a kvalitní soutěž, která kvalitou podle mě patří někam mezi špičku první ligy u nás a spodek extraligy, nějaké takové rozhraní tam je. Co se týče života, tak na Slovensku to bylo super, s rodinou se nám tam líbilo. Našli jsme si tam i spoustu přátel, se kterými jsme stále v kontaktu a byli jsme tam i v létě na kratší dovolené. Částečně to považuji i za úspěch, protože první rok, co jsem tam byl, tak jsme se probojovali až do finále extraligy. Takže zkušenost, úspěch a zároveň jsem celkově rád za to, že jsem tam byl.

Nehrál jste si tedy s myšlenkou, že byste tam tedy třeba s rodinou bydleli?

Samozřejmě se nám tam líbilo hodně, ale na druhou stranu pořád máme někde domov a širší rodinu. Možná by si to člověk i dokázal představit, ale na druhou stranu je pravda to, že jsme tam byli rok a ne pět, sedm let v kuse. To by byla možná situace poté jiná. Navíc máme trošku složitější rodinnou situaci v tom, že jsem rozvedený a máme s manželkou každý jedno dítě z předchozího vztahu, společně pak máme holčičku, takže i kontakt s našimi dětmi by byl složitý takhle na dálku. Přeci jen je to nějakých šest set kilometrů.

Trochu jste to tedy naťukl v otázce výše, ale co tedy zamýšlíte momentálně do příští sezóny?

Nechci úplně říkat, že to je pro mě uzavřená věc, ale víceméně jsem asi rozhodnutý. Samozřejmě je to vždycky otázka nějaké nabídky nebo možnosti hrát. Pokud bych ale dále hrál, tak bych chtěl být doma, co už, jak jsem říkal, platilo i loni, také aby to bylo v nějaké dojezdové vzdálenosti. Pokud by ten zájem nebyl, což se možná i dá čekat, protože sezóna nebyla bůhvíjaká, ale naopak by byla možnost chytat poloprofesionální ligu, částečně si tím přivydělávat nebo aby člověk aspoň trochu měl pohyb a zůstal u hokeje, tak bych byl také rád. Možná i nějaké trénování, je to ovšem otázka zájmu, musí vás někdo chtít, takže to se teprve uvidí, co jak bude. U hokeje bych chtěl ale stoprocentně zůstat, i kdybych neměl dále hrát. Definitivní rozhodnutí to ale určitě není, ale je to spíše na té cestě, že po sezóně profesionální kariéru ukončím a budu se věnovat něčemu jinému, snažit se třeba prosadit v jiné oblasti a vybudovat si pozici někde jinde, abych dokázal uživit sebe i rodinu.