Michal Gut: „Lásku k hokeji už mi nikdo nevezme.“

K a d a ň / E v e r e t t - Kadaňský rodák a odchovanec Michal Gut po angažmá v Chomutově momentálně působí ve Western Hockey League, kde hájí barvy týmu Everett Silvertips. Za sedmadvacet duelů mladý reprezentant již nasbíral šest branek a na čtrnáct přihrál. Před cestou do České republiky se však potýkal se zraněním. Vánoční svátky strávil s rodinou v Kadani, a my jsme se ho proto rozhodli vyzpovídat!

Na vánoční svátky jste se vrátil do Kadaně. Jak jste se do svého rodného města těšil?

„Samozřejmě doma je vždycky nejlépe. Mám to v Kadani strašně moc rád, takže se sem vždy rád vracím a vracet budu!“

Je pro vás samotný odjezd od rodiny pokaždé těžký, nebo už to berete tak, jak to je?

„Vždy je to těžké - nebo ne těžké, ale opouštíte rodinu. Tím, že je to pro mě, dá se říct, první rok, tak je to pro nás něco úplně nového a ne zrovna lehkého, ale věřím, že jednou to pro nás bude nebo spíš už téměř je součást života a zvykneme si na to naplno, hlavně tedy má rodina.“

Jak jste trávil svátky?

„Byl jsem s rodinou, snažil se všechny obejít a užít si vánoční svátky s příbuznými a blízkými. Aspoň na tu chvilku, než jsem zase odletěl a nastoupily klubové povinnosti.“

26. prosince už vás čekala cesta zpět do USA. Co vás čekalo za program?

„Do Everettu jsem přijel 26. prosince dopoledne a odpoledne jdu hned na trénink, protože den nato bylo na programu utkání. Po zápase jsme odjeli na trip, kde jsme byli až do nového roku.“

Chodil jste na led během vaší návštěvy Kadaně?

„Ano, domluvil jsem se s trenérem, že si přivezu věci, abych mohl chodit na led, protože díky zranění jsem v Everettu poslední dva dny před odletem brusle vůbec nenazul. Kdybych nechodil dva týdny trénovat a po návratu bych naskočil do zápasu, byl bych tam úplně zbytečný.“

Jak jste se ztotožnil s faktem, že žijete v cizí zemi?

„Už mohu říct, že už tam žiji život, který tam žijí oni. Jsem už takový Američan s českým srdcem, takže jsem se s tím ztotožnil úplně v pohodě.“

Máte nějaké plány? Například, že byste v USA zůstal? Byl byste schopen zůstat žít v Americe?

„V Americe nebo v Kanadě chci samozřejmě zůstat co nejdéle to půjde a dělat tady věc, kterou nejvíc miluji! Nemám rozhodně plány se vracet do českých soutěží, tím je nechci nějak shazovat, aby si to někdo takhle nevzal, ale v Americe jsem si to zamiloval.“

Jaký je vůbec život ve Spojených státech?

„Ráno v devět hodin jedu na trénink a vracím se domů až ve čtyři odpoledne. Program je víceméně stále stejný. Jsou tam strašně super lidi. Například, když jdu ven, jsem schopný si s člověkem, kterého jsem nikdy neviděl, povídat třeba čtvrt hodiny. V USA si každý pomáhá, všichni jsou šťastní - nebo aspoň tak vypadají, to je asi jiné.“

Co vám všechno dalo a dává vaše působení v cizině?

„Strašně moc zkušeností do života, teď nemyslím, protože to je Amerika, ale že tam žiji v uvozovkách sám a nemám vedle sebe, jak se říká, tu maminku. Už si musím poradit se vším sám. Když to vezmu z hokejové stránky, tak to samé - chtěl jsem tam jít, protože konkurence je ve Spojených státech neskutečná. Dám vám příklad - Cole Perfetti, pro mě aktuálně nejlepší hráč ročníku 2002 v OHL. Má čtyřiatřicet zápasů a snad pětapadesát bodů. Na Hlinka Gretzky Cupu si s námi dělal, co chtěl. A právě jeho vyřadili ze sestavy na mistrovství do dvaceti let, protože ta konkurence je, jak jsem říkal opravdu obrovská. To je důvod, proč jsem chtěl hrát v USA, když jsem měl tu možnost - konkurence a dostat do sebe tu jejich mentalitu.“

Momentálně máte 20 kanadských bodů za 27 zápasů. Jak jste se svým výkonem spokojený?

„Tuhle otázku nemám moc rád. Mám sice 20 bodů, ale ať jich mám 5 nebo 50, pro mě je důležité, že vyhráváme. Osobní body jsou navíc. Hraji každé střetnutí tak, abych si poté před spaním mohl říct - ano, nechal jsem tam všechno. Já nikdy nejsem spokojený, vždy to může být lepší!“

Jaká je atmosféra na stadionu, když Everett hraje doma?

„Určitě suprová. A právě kor, když hrajeme na domácí půdě. Dochází na nás nejméně pět tisíc fanoušků. Bývá i kolem sedmi tisíc návštěvníků. Lidé to tu opravdu žerou. Berou to jako obrovskou show, a to i juniorskou ligu. Přijdou se podívat na nějakou tu bitku, pěknou akci, prostě se pobavit. Dají si k tomu hamburger a hranolky. Nemění to však nic na tom, že čeští fanoušci jsou nejlepší na světě! To tak bylo, je a vždy bude.“

V české soutěži byste hrál ještě s mřížkou, v Everettu ale už máte helmu pouze s plexisklem ...

„Ano, je to tak. V celé lize hráči od šestnácti let hrají už jen s plexisklem. Už mě sice jednou čekalo šití, ale vůbec mi to nevadí, že nemám mřížku, zvykl jsem si.“

Vzpomněl byste si na moment, kdy jste se poprvé postavil na led?

„Úplně přesně si to nepamatuji, jen z vyprávění od mamky. Přišli jsme na stadion, oblékla mě a zeptala se mě, jestli chci židličku, abych se mohl opřít, protože to bylo moje první bruslení. Já jsem řekl jako frajer, že ne a skočil jsem na led, spadl jsem a kousl se do rtu. Začal jsem hrozně brečet a od té doby jsem celé dny až doteď na zimáku. Poté jsem začal trénovat s přípravkou v Kadani a zamiloval jsem se do toho, co miluji až dodnes. Lásku k hokeji mi už nikdo nevezme.“

Foto: Karel Švec, Dalibor Kachlík & www.everettsilvertips.com